MANIFEST SKULPTURY DYJE - OSUD STROMU

Já, dřevoskulptura nazvaná Dyje – Osud stromu, kterou v roce 1968 vytvořil dnes znovu brněnský výtvarník Lubo Kristek a v letech 2005–6 včlenil do jeho mezinárodního projektu poutních míst, výrazně volám do všech světových stran o pomoc!

Nemohla jsem čekat na další pokořování a musela jsem se odebrat do duševního exilu. Rozhodla jsem se zakuklit před agresivním prostředím, které ničí mé poselství jak duchovně, tak fyzicky. Zatím čekám v mém duchu na rozumné řešení doby příští.
Zajímá vás dozvědět se více o mé popravě? Prosím, čtěte dále.

Když Lubo Kristek v srpnu roku 1968 opouštěl Prahu, odnášel si zkušenost s tanky poníženým národem. V Německu, kde se usadil, mu náhoda ještě téhož roku přivedla do cesty mohutný jilm, který již byl svědkem mnoha dějinných zvratů, avšak musel ustoupit rozšiřující se silnici. Pod Kristkovými dláty, za úderů těžké palice během dnů i bezesných nocí, se v jeho prvním ateliéru pod širým nebem začala rodit sochařská vzpomínka na domov, kterou nazval Dyje – Osud stromu.

Kristek si do deníku poznamenal, že přetváří němý materiál v řečníka. Řečník začal vyprávět o svědomí národa, o smrti, která otvírá bránu znovuzrození, o špinavém bahně, ze kterého mohou spojené ruce vykřísnout naději.

Po sametové revoluci přišla doba nadějí. Do Kristkovy rodné vlasti byla svezena reprezentativní sbírka jeho děl z různých údobí jeho tvorby. Kristek zatoužil po třech desítkách let toulek světem vzdát sochařský hold řece Dyji. Jakoby ho labutě od splavu landsberského tatíčka Lechu přenesly ke splavu podhradské matičky Dyje, kde dnes pobývá a stále tvoří.

Podyjí tedy věnoval jedenáct soch a vytvořil unikátní trasu poutních míst, která se vine od pramene Moravské Dyje až po soutok s řekou Moravou. Pro realizaci Kristkovy myšlenky se v letech 2005–6 spojili osvícení lidé a instituce z pěti krajů tří států. Mezi nimi i Vranov nad Dyjí. Kristkova podyjská glyptotéka nabízí poutníkovi cestu do inspirativních zákoutí Podyjí, ale také do vlastního nitra, cestu pryč od konzumního stereotypu. Dodává do lokálního kontextu pocit sounáležitosti. Od svého vzniku se zastavení glyptotéky zapsala do mnoha publikací i map v češtině, angličtině, němčině, polštině, italštině, nizozemštině, … Glyptotéka vrostla do života a stala se poutní tradicí.

Vranovské zastavení v roce 2010 postihla přírodní katastrofa, během vichřice byla třetina díla poničena. „Spojené ruce“ (autora, zastupitelstva a dalších spřízněnců) tehdy vykřísly naději a socha ožila dalším příběhem. Nově vytvořená pyramida kolem skulptury Dyje – Osud stromu symbolizuje soustředěnou meditaci a chrání ji před nepřízní počasí, současně také ukrývá poselství, pro které si poutník musí přijít do intimní blízkosti. Ruce na vrcholu jakoby zahřívaly dvě vejce, ze kterých se mohou zrodit nové začátky (ab ovo).

Časy se však mění a přišla doba, kdy se mnohé obce staly finančními průtokovými ohřívači. Pod rukama moudrého zastupitelstva vznikají prospěšné věci, pod rukama nemoudrého škody vlastní i cizí. Skulptura Dyje – Osud stromu byla obklopena hřištními atrakcemi a bez vědomí autora se nedobrovolně ocitla uprostřed tohoto cirkusu. Ani v nejmenším nic proti dětem, které má autor sochy velmi rád, avšak ústa řečníka nyní zacpávají tenisky hřištních lezců a jeho poselství je zdeformováno kolemstojícím Disneylandem kolotočů a houpadel!

Rozhodně by se při úctě k soše a celému mezinárodnímu projektu, který stál mnoho lidského úsilí, našla pro herní aktivity spousta jiných pěkných míst. Avšak tím, že se socha ocitla uprostřed hřištní plochy, bylo popraveno její původní duchovní poselství.

Architektura veřejných prostranství k návštěvníkovi promlouvá (což často nechápou úředníci na architekty si hrající) a zde říká: „Vše v tomto zákoutí je určeno k lezení, houpání, rumplování, prostě k fyzickému užívání a opotřebení.“

Co na tom, že umění je jedinečné a že k uměleckému dílu ve veřejném prostoru nelze přistupovat stejně jako ke generické houpačce, která se po opotřebení vyhodí a vymění. Návštěvník zde již není veden k meditativnímu zamyšlení, ale k tuposti ve vztahu k umění. Umění je prezentováno nedůstojně a takto jsou vychovávány i naše děti. Namísto toho, aby byla dodržována principiální úcta k umění a aby se umění opět stalo chrámem (těžko si představit kolotoč v kostele). Vranov se v poslední době ocitl v zajetí skoro podezřele infantilních radovánek dospělých, jakože pro děti. Tím se přece nedá nic pokazit. Ale pokazilo!

Umělecké dílo se v dějinách mnohokráte ocitlo tváří v tvář buranství či nedocenění radních, zastupitelů i jiných „mocných“. Často bohužel s nevratnými následky. Civilizovaná společnost by měla usilovat o zachování uměleckých děl jako svědectví o dobách současných i minulých a vynaložit veškeré úsilí na to, aby umění nebylo ponižováno či ničeno. A to nehledě na osobní vkus, na kádrové posudky nebo aktuální tendence doby. Tak tomu však často není. Amsterdamští odmítnutím Rembrandtova obrazu připravili dějiny o kus vzácného výtvarného klenotu. Pro realizaci institucionálního vandalismu mnohdy postačila jen nálepka, jako v případě tzv. Zvrhlého umění. V Giverny nepochopili ani Monetovy lekníny a žádali jejich odstranění.

Vedení Vranova nad Dyjí v tomto případě nepodniklo pro ochranu uměleckého díla ve veřejném prostoru nic a na oficiální dopis (se závěry soudního znalce, že soše obklopení hřištěm škodí jak významově, tak fyzicky v místech výstupu) ze dne 29.10.2018 s výzvou o projednání v zastupitelstvu nemělo do zakuklení (o půl roku později) ani toliko slušnosti, aby odpovědělo.

Toto zastavení Kristkovy podyjské glyptotéky zůstává i nadále významným poutním místem a uměleckým svědectvím. Svědectvím o neúctě k umění, o neúctě k hodnotám, o aroganci moci, kterou dnes prožívají mnozí. Zůstává i výstražným svědectvím o tom, jak konzum pohlcuje další a další teritoria. Toto poutní místo již možná není tak nabíjející, zato je navýsost poučné. Sochařsky zpracovaná pocta lidstvu a dějinám zůstává, zcela netknuta, součástí tohoto zastavení, byť v hlubině kokonu. Pro vlastní ochranu jsem se musela odebrat do zakuklení, do vnitřního exilu.

Zakuklení je malá smrt s nadějí, že budoucnost přinese zázrak reinkarnace.

Vaše popravená a zatím zneuctěná socha

Dyje – Osud stromu
zrozena v roce 1968 v Němcích jako vzpomínka na domov

Záznam z protestního happeningu dne 27.4.2019, při kterém jsem se odebrala do duševního exilu:

Překvapivý výstup místostarostky Vranova nad Dyjí po happeningu (který neviděla, jelikož dorazila až po jeho skončení) jen dokládá vše výše uvedené:

Zakuklená skulptura je mementem přístupu k umění i lidské důstojnosti. V kontextu celé události připomínáme slavnostní happeningové odhalení tohoto vranovského zastavení Kristkovy podyjské glyptotéky před dvanácti lety, 17. června 2006, kdy byla socha ještě v úctě tehdejšího vedení obce.

Rezonance v tisku:

Viditelné prase: Manifest skulptury Dyje

Znojemský deník: Chování místostarostky Vranova, urážky i plivanec

Znojemsko: Záchvat plivající místostarostky...